Читать онлайн «Strakonický dudák»
Автор Josef Kajet?n Tyl
Josef Kajetán Tyl
Strakonický dudák
DĚJSTVÍ PRVNÍ
VÝSTUP 1. , prolog před oponou
Vystoupí Vocilka v nevalném obleku, který však střihem prozrazuje lepší časy Vocilka mívá dlouhé vlasy, kníry a bradičku, na zádech malý vak, v ruce tlustou hůl, a zpívá:
Celý svět je jako koule,
těžko na něm stát jen nohama;
nechce-li mít člověk boule,
musí se ho chytat rukama.
Tu to klouže,
tam se boří,
tu je louže,
tam to hoří:
člověk má se jen co točit,
nechce-li si uši smočit.
Kdo však umí chytře hrát,
dovede tu pevně stát.
Vocilka rozhrne oponu příštího obrazu a zmizí.
VÝSTUP 2.
Proměna
Před hospodou ve vsi o pěkné hodince. Děti hledí oknem do šenkovny. Je právě po tanci, ozývá se ještě výskání, tleskání a dupání. Šavlička s motivem: „Generál Laudon jede skrz vesnici“ a Koděra z hospody.
ŠAVLIČKA: I aby do toho prachmilión granátů! Já vím také, co je kus legrace a zábavy, ale tohle vaše vyražení s kozlíkem – to je mi milé jako březová mast našeho profousa.
KODĚRA: Aj, aj, milý chlapče, cožpak se stal z tebe poustevník? Veselost je ta nejlepší apatyka, a tanec vojáka nezabije.
ŠAVLIČKA: I což je o tanec – mangari! Voják má podle toho podešve, nebýt jen při něm těch vašich zlořečených dud.
KODĚRA: A mordije jo, tak říkáš nebýt? I toť by pak bylo celé posvícení jako kaše bez omastku a perníku.
ŠAVLIČKA: Měli byste mít pořádnou tureckou kapelu – plnou kruchtu muzikantů, helikóny, křídlovky, pozouny –
KODĚRA: I, i, copak ti napadá. Aťsi jen jednají ty novomódní plechy po městech, aťsi! My tu držíme na dudy; to je poctivá, staročeská muzika.
ŠAVLIČKA: Že by z ní myši utekly.
KODĚRA: Ó, já se při ní zmláda jaktěživ dost vytrdloval.
ŠAVLIČKA: To věřím, protože jste jaktěživ jiné intrády neslyšel; ale kdo byl na vojně –
KODĚRA: To věřím, ten zná muziku – až někdy záda brní.
VÝSTUP 3.
Z hospody vyjde několik chasníků, někteří jenom pro ochlazení, jiní s rosolkou a pivem, i zavdávají děvčatům. Kalafuna jde s houslemi v ruce. Švanda s dudami. Předešlí.
KALAFUNA: Tak zase do kola, mládenci, dokud mi šmytec hupsá, zahrajeme vám něco od podlahy.
ŠAVLIČKA: Buď rád, skřípale, že tě nikdo neslyší.
KALAFUNA: Skřípale? Hehe! – Kdybych tě neznal, Šavličko, myslil bych, že mi chceš míchat žlučí. Já jsem starý primárius.
ŠAVLIČKA: Ty? To si přijď k nám poslechnout primáriusa, když přijede takhle nějaký z Babylónu – nebo odkudsi. Ten hraje, divže si neutrhne ruce, a posluchači dostávají křeče.
KODĚRA: I hrome!
KALAFUNA: He, he – to by byla pěkná muzika!
ŠAVLIČKA: Teď se nesmí hrát –
KODĚRA: Tolary?
ŠAVLIČKA: Teď se vydělají muzikou zlořečené peníze.
KALAFUNA: Že vydělají?
ŠAVLIČKA: Mangari, jako smetí! Tisíce.
KALAFUNA: To je mluvka.
ŠAVLIČKA: Tisíce, povídám, smete takový muzikant podle nejnovější noty za večer!
ŠVANDA: A nač takový člověk hraje?
ŠAVLIČKA: Nač? No – na ledaco.
ŠVANDA: Také na dudy?
ŠAVLIČKA: Na du … hahaha! To by ještě scházelo.
KODĚRA: Pročpak? Vždyť je to kus poctivé muziky. Dudy pocházejí z časů –
